Konec bez konce

Je to už tak dávno tomu co to začalo…. Vlastně - začalo to někdy?
Konců bylo víc než dosti, konců krutých bez milosti. A teď?
Kožený klobouk, krabička od cigaret a Velký snář. Kde je ten člověk,
s kterým se to všechno pojí? Kde je ta lidská tvář?
Poprvé, snad nemyslel to ani vážně, řekl: “pojď si sednout za mnou…”
Bez chtíše a vášně. A v tu chvíli, ten obyčejný jarní den - zašal můj
nekonečný zvláštní sen. Zanedlouho začal mi psát a snad i taky trochu lhát.
Avšak já všemu a vždy věřila, na další zprávu se těšila. S dětským pohledem na svět,
čistá jako bělásek, co usedá na květ. Pár večerů, nebylo jich mnoho - já měla
závratě z toho. Z toho nového pocitu, co naplnilo srdce moje, kdyz záhledla
jsem tu Tvou tvář, ty oči Tvoje!
Přicházelo léto a s létem onen první konec - jako v pohádce, jen nezazvonil zvonec.
Probděné noci naplněné hořkým pláčem beze snů, jen přibývalo stále více prosněných
a zvláštních dnů. Já se trápila, toť se ví a plakala ve svém podkroví. V uších
mi kytara zněla, stejně jako struna jsem se chvěla. Říkala jsem si slova písní,
která mě i teď znovu trýsní. A pak to přišlo, jako z nebe blesk…
“Ještě se na mě zlobíte slečno? Nebo jsem upadl v zapomnění a nemilost?”
Tála jsem jak vločka sněhu, dala bych Ti všechnu něhu.Ozval se!!
Snad chce mě zpět? Proč by jinak psal těch pár vět? Bez váhání a rozmyslu,
vyšla ze mě hrstka nesmyslů.Nesmyslů krásných co vycházely ze srdce mého, poprvé,
však ne naposled zraněného.Chce mě vidět, snad má mě rád, co víc si mohu nyní přát?
První tajná schůzka, kde jinde než u koní.. “Musíme už vyjet, než se slunce ukloní.”
Letní podvečer a vlažný vánek, přinášel úlevu a odnášel spánek.
Na skálu dopadala zapadajícího slunce zář, stejně tak zahalila svoji barvou moji tvář.
Projížděl vlak a duněla zem. Není to snad pouhý sen? Ptala jsem se v duchu sebe,
s očima upřenýma jen na Tebe. Několik něžných doteků, pár krátkých pohledů
a já mizela jsem Ti z dohledu.
Nepřítomný pohled, vzpomínky a představy pouhé, prodlužévaly mi dny, už tak nekonečně dlouhé.
A jak jsem tak stále snila, přišla brzy zima bílá. A se zimou přišla neskutečná radost
a v zápětí zklamání. Tyto dva pocity se vždy statečně předhání.A tenkrát vyhrál smutek,
trápení a slzy, avšak radost a stěstí dohnaly je brzy..
Necelé dva roky snění, obrátily se náhle v bdění.Není dávno tomu, tenkrát u spadeného stromu..
Když omluvy a lítost zazněly, k návratu mě opět přiměly.
Já byla plna bolestné vášně, jenže on, nemmyslel to vážně. Všechno to byla léčka pouhá
a mě téměř usmrtila touha. A tak přišel další konec plný bolesti a smrtícího zklamání,
dalším bolestným koncům jen jedno mi zabrání…
Navždy sbohem.